Sie suchten nach: nebo (Serbisch - Tschechisch)

nebo
obloha

u poèetku stvori bog nebo i zemlju.
na počátku stvořil bůh nebe a zemi.

i ovo bi triput, i sud se opet uze na nebo.
a to se stalo po třikrát. i vzato jest zase prostěradlo do nebe.

on razapinje nebo sam, i gazi po valima morskim;
on roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

usta svoja dižu u nebo, i zemlju prolazi jezik njihov.
stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.

obukao si svetlost kao haljinu, razapeo nebo kao šator;
přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

a svod nazva bog nebo. i bi veèe i bi jutro, dan drugi.
i nazval bůh oblohu nebem. i byl večer a bylo jitro, den druhý.

slušaj, nebo, govoriæu; i zemlja neka èuje govor usta mojih.
pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých.

zato se zatvori nebo nad vama da nema rose, i zemlja se zatvori da nema roda njenog.
protož zavřelo se nebe nad vámi, aby nedávalo rosy, země také zavřela se, aby nevydávala úrody své.

kaži zorovavelju upravitelju judejskom, i reci: ja æu potresti nebo i zemlju;
potom stalo se slovo hospodinovo po druhé k aggeovi, dvadcátého čtvrtého dne téhož měsíce, řkoucí:

a kad se krsti sav narod, i isus pošto se krsti i moljaše se bogu, otvori se nebo,
i stalo se, když se křtil všecken lid, a když se pokřtil i ježíš, a modlil se, že otevřelo se nebe,

put orlov u nebo, put zmijin po steni, put ladjin posred mora, i put èoveèiji k devojci.
cesty orlice v povětří, cesty hada na skále, cesty lodí u prostřed moře, a cesty muže při panně.

a on uze onih pet hlebova i obe ribe, i pogledavši na nebo blagoslovi ih i prelomi, i davaše uèenicima da razdadu narodu.
a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe a dobrořečil jim, i lámal, a rozdával učedlníkům, aby kladli před zástup.

tada reèe gospod mojsiju i aronu: uzmite pepela iz peæi pune pregršti, i mojsije neka ga baci u nebo pred faraonom;
i řekl hospodin mojžíšovi a aronovi: vezměte sobě plné hrsti své popela z peci, a ať jej sype mojžíš k nebi před očima faraonovýma.

i kad te ugasim, zastreæu nebo, i zvezde na njemu pomraèiti, sunce æu zakloniti oblakom, i mesec neæe svetliti svetlošæu svojom.
v tom, když tě zhasím, zakryji nebesa, a zasmušilé učiním hvězdy jejich; slunce mrákotou zastru, a měsíc nebude svítiti světlem svým.

a carinik izdaleka stajaše, i ne htede ni oèiju podignuti na nebo, nego bijaše prsi svoje govoreæi: bože! milostiv budi meni grešnome.
publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti, ale bil se v prsy své, řka: bože, buď milostiv mně hříšnému.